| Na úvod je třeba říct, že na Gočárovce se vyskytovalo 15 hráčů, rozhodčí a tradičně také tvrdé jednočlenné jádro našeho kotle, které v průběhu utkání doplnil 1,5 fanouška. Nicméně kvůli úspoře místa a vystižení toho nejpodstatnějšího musím mluvit jen o jednom člověku, a to o sobě.
Už večer a také ráno před zápasem jsem cítil, že s každým půllitrem a dalším panákem se blížím k ideální zápasové formě. To se ukázalo hned v prvních minutách mače. Zdravě štiplavý požár v plicích mě hnal do dalších a dalších sprintů a houpání v žaludku mi dodávalo tolik potřebnou stabilitu.
První minuty ukázaly, že obránci soupeře nedostatečně studovali video, a já se svou jedinou kličkou dostal hned dvakrát do zakončení z bezprostřední blízkosti, ale brankář očividně sledoval záznamy dobře a jen čekal, až ho trefím, protože co dělat s míčem sám před gólmanem, na to jsem dosud nepřišel. O to víc ho musela překvapit klička při třetím nájezdu, která byla spíše zoufalým, ale překvapivě účelným řešením – 1:0!
U mé druhé branky bych vypíchnul fantastické zpracování. Prvním dotekem jsem totiž chtěl míč strhnout do středu, ale místo toho jsem si ho hodil přímo do běhu, což překvapilo mě a ještě více beka, který reagoval obranným postavením zapíchlé vidle. No a při zakončení mí prolétly hlavou tisíce gólových bodel mého vzoru Filipa, což nemohlo skončit jinak než brankou – 2:1! (Ano, mezi těmito dvěma situacemi jsme obdrželi branku a také proběhla poločasová přestávka.)
Nabyté sebevědomí a obraz Filipa v hlavě mi pomohly i při kompletaci hattricku. Místo okamžitého zakončení jsem si zkušeně počkal, ve skutečnosti jsem se musel srovnat na kop levou nohou, a to mi trvalo minimálně tři kroky navíc. Ale vyplatilo se a potřetí jsme se radovali – 3:1! Dvoubrankové vedení stačilo a Jokerit reagoval už pouze snížením.
Škoda že podzimní sezóna tímto skončila, protože jak se ukázalo v posledních vteřinách utkání, obránci mě mohou zastavit při mé aktuální formě jen judistickými chvaty.
|